# Jak jsem odkládal přijmout pomoc - Odkaz: https://tomas-shejbal.cz/jak-jsem-odkladal-prijmout-pomoc/ - Zveřejněno: 2021-05-07T20:11:50+02:00 - Autor: tom # Jak jsem odkládal přijmout pomoc V [předchozím článku](https://tomas-shejbal.cz/pod-beladorovym-dohledem/) jsem Ti, čtenáři, objasnil, jak došlo k setkání s Beladorem a co z toho vzniklo. Dnešní příspěvek popisuje mé ohlížení se po sportovním vyžití, po přestěhování se do města, nesmělé běžecké začátky, ale především mou zkušenost s odkládáním návštěvy fyzioterapie a konečně návštěvu samotnou. Pokud se zrovna rozhoduješ o vyhledání pomoci, ať už jde o cokoliv, třeba Tě příspěvek popíchne k akci. Protože: _Nejhorší rozhodnutí, je žádné rozhodnutí_. ![](https://tomas-shejbal.cz/wp-content/uploads/2021/05/IMG_20170523_190034-1.jpg) Dva roky jsem si nechtěl přiznat problém, nechtěl jsem přijmout pomoc. A tak stálo dva roky moje běhání za ho*no. Dost bylo úvodních slov, pojďme to rozproudit. Po přestěhování se do města jsem začal brzy řešit, co za sport bych chtěl dělat. Když jsem bydlel na vesnici, jezdil jsem na kole. Docela dost. Jenže cyklistika ve městě, zvlášť pokud žijete v centru, znamená dostat se z centra a na závěr zase zpět. To mne velmi rychle otrávilo. Navíc cyklistika je sama o sobě časově náročná. Začal jsem tedy přemýšlet, jaký pohyb by byl pro mě. Tento **příspěvek** si **můžeš** i **poslechnout** přímo z přehrávače vedle. Je i na [Spotify](https://open.spotify.com/show/3bsmdOmC4bZ9jHDBf14uuP?si=7e6aea6b26204353), [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/bejkův-mls-blogcast/id1611024937), [Deezer](https://www.deezer.com/show/3026242), [Podchaser](https://www.podchaser.com/podcasts/bejkuv-mls-blogcast-1978926), či [Google Podcasts](https://www.google.com/podcasts?feed=aHR0cHM6Ly93d3cuc3ByZWFrZXIuY29tL3Nob3cvNTEyNTg0MC9lcGlzb2Rlcy9mZWVk), nebo třeba [YouTube](https://www.youtube.com/playlist?list=PLowm2rLjwON8WP4X1jZkECdLAb_9lDUgP). ### To rozběháš! Z kola s fyzičkou nebyl problém. To, že od více méně individuální cyklistiky nepřejdu ke kolektivním sportům, bylo jasné. Nad podobně individuálním sportem jsem nemusel bádat dlouho: zvesela jsem tedy začal pobíhat po okolí a užívat si rychlého progresu. Zkrácené tělo, moje nechuť k protahování a příliš velké nároky na sebe ukuchtily své poměrně rychle. "To rozběháš!" říkal jsem si dvě jara po sobě, když mě vždy tak zvláštně začínala bolet přední část nohy mezi kolenem a chodidlem, spíše na vnější straně. Končilo to tak, že jsem měl problém popoběhnout přes přechod. Ano, odpálil jsem si bércové svaly, dva roky po sobě. O jejich existenci, stejně jako o existenci slova bérec, jsem neměl do té doby potuchy. Nikdy jsem neměl zdravotní potíže. O to těžší pro mě tedy bylo přiznat si, že jsem to nedal. Trest za neposlouchání těla se projevil v řádu nižších desítek týdnů. ### Vždyť běhá každej druhej! "Běhá přece každej druhej!" honilo se mi hlavou. "Co dělám špatně?" trápilo mě. Chtěl jsem se po celém dni u počítače nějak hýbat, k běhu mě to táhlo. Ale když tělo vzdoruje? Začal jsem teda aspoň plavat. Plavání má ale tu nevýhodu, že jsou kolem lidi, což je pro introverta blbý. Připočítejte mužský chlupatý zadky, které chtě nechtě, dřív nebo později, ve sprše zahlédnete (dobře, lepší než chlupatý zadek něžného pohlaví :D) a je jasné, že u plavání dlouho nezůstanu. Co teda ten běh? Během roku jsem samozřejmě zkoušel popobíhat a většinou skončil po čtrnácti dnech ve stejné slepé uličce. Byla tam tma, zima, byl jsem tam sám a smrdělo to tam močí a zvratkama po krabicovým víně. Ke konci roku jsem se na běh vykašlal úplně a čekal na jaro. ### Přiznání si, že bych měl přijmout pomoc "Že bych někam zašel?" odvážil jsem se až tak daleko ve svých úvahách. "To jsem na tom fakt tak blbě? Fakt musím někam chodit?" No, takže jsem nakonec skončil na fyzioterapii (JO!). Překonal jsem předsudky, kousl, že jsem na to moc zdravej, mladej, hrdej, chudej, [možné dosadit, čtenáři, ať jsme trochu hraví!], zkrátka že bych měl přijmout pomoc. A tam, místo nakvašené zdravotní sestry byla normální holčina, která se s tím hned od začátku vůbec nepárala. Sotva jsme si podali ruce, už jsem před ní stál jen v trenkách. Dívala se na mě takovým zvláštně hodnotícím pohledem. Úplně jsem nevěděl, k čemu to povede.Mohl jsem si o průběhu návštěvy předem něco přečíst. Vzal bych si aspoň vhodnější trenky. Nic proti mamčinýmu dárku k Vánocům: Roztomilý bobřík držící okousanou kládu s hláškou: "To je kůl!" se sebevědomě usmíval a jistě udělal spoustu parády. Já si ovšem připadal o to víc zvláštně. Co ještě udělalo parádu při ošemetných cvicích a volných nohavicích spodního prádla, si raději nedomýšlím.No, a pak to přišlo! Doufal jsem, že mě k tomu nikdo nebude vyzývat, ale přišlo to: "Předkloňte se, prosím, co nejvíc to půjde." ### Pocit jedinečnosti Na čele se mi vyrojily kapky potu: "No...já jsem trochu zkrácenej..." špitl jsem nepřesvědčivě. Dle její reakce to tak říká každej. Pravděpodobně z pocitu přehnané skromnosti, aby nakonec jejich výkon nebyl nehodnocen tak zle, protože jen ležérně mávla rukou a řekla něco ve smyslu: "No jo, kdo není. Já jsem paradoxně taky." To, že jsem to nemyslel jen jako konverzační frázi, pochopila velmi rychle: "No tak!" pobízela mě a nepochopila přitom, že já už předvádím svůj soukromý olympijský výkon. Celkem jsem na něj byl i hrdej: dotkl jsem se pět centimetrů pod koleny. Běžný stav byl dva a půl."To je jako všechno?!" vyvalila oči, "tomu říkáte TROCHU zkrácenej?!" ale z hlasu jsem slyšel, že jsem ji stále dostatečně nepřesvědčil. To se naneštěstí ukázalo ve chvíli, kdy se postavila za mě, dala mi na záda loket a zkusila přitlačit. Vypískl jsem jak postřelené prase a chvíli na to jsem četl v jejích očích čisté překvapení. Rozšířené panenky na mě zíraly v němém úžasu. ### Začínáme s nápravou "Tak to jsem ještě neviděla," zašeptala po hodné chvíli. Na okamžik jsem se opájel triumfem, pocitem jedinečnosti, než jsem si uvědomil, že by bylo lepší tuhle větu slyšet v jakékoliv jiné souvislosti, jen ne od fyzio. Jakmile jí opustil prvotní šok, nasadila profesionální tvář: "Nebojte, to zvládnem!" promluvila zase s tím nadšením, které se jí jinak drželo po celou návštěvu. Počmárala čtyři papíry (A4!) s cviky na doma a naplánovala příští kontrolní den.Pak si mě položila na lehátko. Sáhla mi na břicho. V hlavě se mi rozsvítilo červené tlačítko: "Ajajaj, břišáky nikdy nebyly, Tome, tvoje silná stránka.""Hm..." potvrdila vzápětí mou obavu. ### Břišní dech "Nadechněte se do břicha," vyzvala mě a já na ní zůstal zírat: "Jak jako do břicha?" Obdařila mne zas tím nechápavým pohledem: "No, do břicha! Šup!" Jak kdyby si potřebovala dokázat, jak vzácný materiál k ní do ordinace dorazil. Vůbec jsem nevěděl, co po mě chce. Kdyby mi řekla, ať hýbu ušima, vyšlo by to nastejno. "Do břicha?" opakoval jsem si..."jak?" Ten den jsem byl konfrontován neúprosnou realitou. Najednou, pár let před třicítkou, zjistíte, že celý život netušíte, jak dýchat.Připadal jsem si podobně, jako když jsem se hádal s bývalou přítelkyní, že to, co mi přinesla k večeři, není šopský salát. Ona mi se svými spolubydlícími (to by nebyl Google, aby se na jejich stranu nepřidal) tvrdila, že to, co jsem dostával od malinka doma jako šopský salát, byla ve skutečnosti obložená mísa! A já bych přece do pusy nevzal něco tak odporného, jako [nok](https://youtu.be/XT3Q3upuQdc)! ### Vděčnost Dnes jsem neskonale vděčný za odhodlání jít na fyzioterapii; za to, že jsem si přiznal, že potřebuji přijmout pomoc. Tenkrát to bylo vystoupení z komfortní zóny, které se mi odvděčilo víc, než jsem kdy mohl doufat. Přes dva roky neúspěšných snah o  rozběhání jsem během pouhých čtyř celkových návštěv došel do stavu, kdy mi úžasná slečna fyzioterapeutka řekla: "Tak. Teď víte, co máte dělat a já vás už vidět nepotřebuji." Tenkrát mě to překvapilo, představoval jsem si, že fyzioterapie je na roky. Omyl! Doporučené cviky jsem dělal cca čtyřikrát až pětkrát týdně, naučil se dýchat do břicha a jen zlehka pohnul se svou zkráceností. Díky odhodlání nechat si pomoci a vůli změnit svůj tehdy tristní stav, si v dalším článku budeš moct přečíst, proč vlastně běhám. Běh mě donutil jít na fyzio, abych se naučil správně dýchat. Má návštěva na fyzio zapříčinila, že běhám čtyři roky bez přerušení, v létě, zimě, za horka, mrazu, deště, bahna... Součástí běhu byla změna jídelníčku...a kolo se nám roztáčí. Běhám pořád, bez bolesti a s ohromnou radostí! _Není nic špatného si přiznat problém a_ _nechat si pomoci!_ Na mém příkladu vidíš, že to jde!