Umění nejsou jen galerie

Umění většina lidí spojuje s galeriemi, koncertními sály nebo slavnými obrazy. Přijde mi to prázdný. Líbí se mi výrok Alejandra Jodorowského o léčení uměním z Tance reality:

Cílem umění je léčit. Pokud umění neléčí, není to skutečné umění.

Nádech, výdech… woow!

Žádná dekorace, nebo způsob, jak se proslavit. Způsob, jak léčit - sebe i ostatní.

Dává mi to smysl. Znám ten pocit. Nejvíc ze psaní románu Trivandrum a teď z rozepsaného románu Calima. Během tvorby se s člověkem něco děje. Něco se uvolňuje. Otevírají se dveře do místností v nás, o kterých jsme netušili.

Nick Cave to v knize Víra, naděje a masakr popisuje takto:

Ze všech věcí na světě nás právě hudba může pozvednout k posvátnu. Takže díky Bohu za hudbu, protože to je jedno z mála zbývajících míst, kromě divoké přírody, kde lidi můžou pociťovat úžas nad něčím, co se děje naživo, zakoušet ten pocit zbožné úcty a údivu.

Všimni si slova posvátno. Umění nás vede k něčemu posvátnému. K něčemu většímu než jsme my.

Zranitelnost jako síla

Abychom se k posvátnému dostali, musíme udělat něco, co je pro většinu děsivé - dovolit si být zranitelnými. Pořádně mi to seplo až při čtení Hemingwayova Pohyblivého svátku, kde jako mladý chudý spisovatel v Paříži bojoval s každou větou:

Nelam si hlavu. Zatím ti to vždycky šlo a půjde ti to i teď. To chce jenom napsat jednu poctivou větu. Napiš tu nejpoctivější větu, jakou dokážeš.

To je to léčení, o kterém mluvil Jodorowsky, tam přichází to posvátno, co zmiňuje Cave. Když vytvoříme něco pravdivého a zranitelného, léčíme sebe. A když to někdo uvidí, uslyší, přečte - může to léčit i jeho.

Nick Cave o tom mluví otevřeně:

Pro mě osobně je zranitelnost nepostradatelná k duchovnímu a tvůrčímu vývoji. Ve zranitelnosti nacházím obrovskou sílu. Jsi otevřený všemu, co se stane, včetně selhání a ostudy. V tom tkví zranitelnost a taky neuvěřitelná svoboda.

Fascinující, ne? Zranitelnost jako síla. Přiznáme, že nevíme, zkoušíme, hledáme, uzdravujeme se...

“Uzavřenost, dokonalost, nezranitelnost - to znamená být zkostnatělý, malý,”

říká Nick.

Ukázat naši zranitelnost vyžaduje odvahu.

Odvaha být pravdivý

Během tvůrčího procesu potřebujeme odvahu být pravdiví, jak naznačoval Hemingway výš. Především vůči sobě, až pak vůči ostatním.

Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí píše:

Skutečným protivníkem totalitního kýče je člověk, který se ptá. Otázka je jako nůž, který rozřezává plátno namalované dekorace, abychom mohli nahlédnout, co se skrývá za ní.

Otázka jako nůž. To je to, co umění dělá. Rozřezává dekorace. Odhaluje pravdu. A to vyžaduje odvahu.

Paulo Coelho v knize Vítěz je sám k odvaze říká:

Nadání je všeobecný dar. Je však třeba velké odvahy, aby ho člověk využil. Neboj se být nejlepší.

Nejde o to srovnávat se s ostatními, ale být nejlepší verzí sebe sama. A té bude vždy lehčeji, zbaví-li se dalšího zrnka strachu.

A to je ku*va těžký. Co když selžeme? Co když nás budou křižovat? Co když nejsme tak talentovaní, jak jsme si mysleli?

Alejandro Jodorowsky radil svým pacientům:

“Přistupujte k realitě jako ke snu. Ptejte se: Proč se mi zdá, že…”.

Tady si dosaď: [mě kritizují, že mi to nejde, že to nikdo nebude číst, že jsem špatná matka, že nevydělávám dost? …].

Odvahu si žádá i samotné hájení času a prostoru pro tvorbu. Říkání ne jiným činnostem, které se zrovna nabízejí. Vybudování svalu disciplíny, která nás přenese přes temná údolí, dny, kdy máme pocit, že nenapíšeme ani řádku.

Múza vs disciplína

Čekání na inspiraci nebo správný okamžik je za mě prokrastinace. Stephen King ve své knize O psaní píše:

Vaší prací je se ubezpečit, že múza ví, kde budete každý den od devíti do dvanácti. Pokud to ví, můžu vás ubezpečit, že se dříve nebo později začne objevovat, v hubě bude žmoulat doutník a provozovat svou magii.

Yep! Žádná poloprůhledná antická bohyně, co mi do ouška našeptává slovíčka. Nie, raději si představuju tvořivý proud. Dojdu k řece, odstrčím se od břehu, překonám chlad vody a pak mě už nese proud.

Nick Cave to říká ještě přímočařeji:

Já do inspirace nikdy žádnou velkou důvěru nevkládal. Raději věřím tomu, že když si sednu a pustím se do práce a věnuju tomu dostatek času bez ohledu na to, jak moc mě to frustruje, tak to nakonec přijde. Ono to nemůže nepřijít.

Ono to nemůže nepřijít. Woow. Přesně.

Jen překonat romantický obraz umělce - jak sedí v kavárně, přijde inspirace, a najednou vytvoří mistrovské dílo.

Realita je nudná: autor navazuje na předchozí věty. Jiní na předchozí tóny, tahy štětce, seky dláta, ať je médiem pro sebevyjádření cokoliv. Klíčem k dokončení díla je opakování. I když je to ku*va těžký. I když takzvaně nemáme čas (priority, kua!). I když máme pocit, že jsme bez talentu (což nejde, pokud přijmeme definici, že cílem umění je léčit).

Ještě jeden pilíř vystavím, abych podepřel svá přesvědčení kolem čekání na múzy. Austin Kleon v knize Ukaž co děláš píše:

Den za dnem. Zní to tak jednoduše. A jednoduché to skutečně je, ne však snadné: vyžaduje to neuvěřitelnou vůli a puntičkářský řád.

Právě tou disciplínou, opakováním a trpělivým sedáním k práci se měníme. My i naše díla.

Tvorba a rutina nerovná se umění

Tvorba a rutina vytváří návyk, řemeslo, tvořivý výstup. Ale to může být klidně jen dekorace nebo zábava. Umění ve smyslu Alejandra se z toho stává až ve chvíli, kdy do té každodenní dřiny vneseme i tu druhou věc: odvahu být zranitelný a pravdivý. Disciplína zajistí, že budeš u řeky každý den. Zranitelnost je to, že se svlíkneš do naha a skočíš do vody i když může jít někdo kolem. A odvaha je, je že to skutečně zrealizuješ. I když je voda studená. I s rizikem, že někdo uvidí místečka, která jsou běžně skrytá.

Umění jako duchovní cesta

Proč tvořit, když je to tak nepohodlný, i když to třeba léčí? Proč se trápit s prázdným plátnem nebo stránkou?

Stephen King odpovídá takto:

Psaní stále ještě pro mě dělá to, co pro mě dělalo odjakživa: vytváří z mého života světlejší a příjemnější místo. U psaní nejde o to, abyste vydělali peníze, abyste se stali slavnými. Nakonec u něj jde jen o to, že obohatí životy těch, kdo si přečtou vaše věci, a právě tak obohatí váš život.

Paulo Coelho v knize Zpověď poutníka jde ještě dál:

Považuji se za mága, protože jsem člověk, který se snaží rozvíjet svou vůli a svou moc. V tomto smyslu může být mágem každý.

Každý může být mág a rozvíjet vůli a sílu. Když tvoříme, učíme se:

• Vytrvalosti - když to nejde a my pokračujeme dál.
• Pokoře - když zjistíme, jak málo toho umíme. Ti, co píšou intuitivně začnou dokonce zpochybňovat svá autorství. Stávají se jakýmsi nástrojem, skrz než se dílo klube do hmoty.
• Odvaze - když ukážeme světu něco, co jsme vytvořili.
• Přítomnosti - protože tvořit můžeme jen tady a teď.
• Jsme méně vláčeni a více stojíme u kormidla (nebo alespoň přichází takový pocit).

A ještě něco. Tomáš Gavlas v knize Karlaz - Srdce poutníka napsal větu, která se mi zaryla do paměti:

Byla příkladem toho, že lidé jsou stvořeni proto, aby na své Cestě nesli tíhu, a přesto dokázali svým srdcem svět proměňovat v krásnější.

To je přesně to, co umění dělá. Neseme tíhu existence, těžkosti, pochyb - a přesto vytváříme něco krásného. Transformujeme tíhu na lék.

Magie

Jak to dneska uzavřem? Pomůžu si Kingem, který končí knihu Memoáry o psaní slovy:

Psaní je magie, je to živá voda právě tak jako kterékoli jiné tvůrčí umění. Voda nic nestojí. Tak ji pijte. Pijte a buďte naplněni.

No, někde se mi možná ta nitka mezi citáty trochu zatrhla. Ale bavilo mě se hrabat v poznámkách, dumat nad nimi a ty vybrané poskládat do článku.

A co ty? Jaký je tvůj oblíbený citát kolem tvorby? Rád si ho přečtu. Napiš dolů do komentáře.

P.S. O umění jsme si taky povídali s Vero v dílu podcastu 7/12 - Umění jako cesta k sobě. Zvu tě k poslechu. 😉