Vyrazil jsem za divokostí, ale dohnala mě nostalgie

“A to jako sám?” zeptala se prodavačka v Srbsku, když jsem řekl, že jsem spal v kempu. Předtím se ptala na koloběžku. Dívala se na mě pohledem, který z podobných cest znám. Směsicí překvapení, pobavení a nevysloveného: “Ty seš ale magor.”

Datum poslední změny: 30. 6. 2026

Každý rok si potřebuju naplnit potřebu divokosti. Být sám, putovat, spát v hamace, zažívat nepohodlí (víc jsem se nad putováním a spaní venku zamýšlel tady). Nevědět, kde složím hlavu, doplním zásoby nebo vodu.

Každá taková cesta něco přinese. Letos to byla nostalgie.

Místa, která jsem si zromantizoval

Ve středu jsem vyjel ze San Piega a ve čtvrtek odpoledne dorazil do míst, která mám v hlavě zromantizovaná. Karlštejnsko. Výlety s rodiči. První výpravy s Vero. Doba před osmnácti lety.

V pátek ráno jsem vyjel ze Srbska, kde jsem spal v kempu kvůli čtvrtečnímu autorskému čtení, a vydal se po žluté do Svatého Jana pod Skalou. Na místo, kam jsem se chtěl vrátit už dlouho.

Cestou se mi objevovaly vzpomínky na místa, která bych si nevybavil a na ně nabalené pocity. S každým krokem ve mně sílil jeden pocit: nostalgie. Nepokračoval jsem, našel si místo s výhledem na říčku Loděnici, opřel se o skálu a chvíli jen seděl. Kousek ode mě šuměla voda, z lesa šlo vlhko a příjemný chlad.

Nešlo jen o vzpomínky. Spíš o tu zvláštní bolestivou něhu, která se na ně lepí.

Po čem se mi stýskalo?

Dumal jsem nad tím, kde se to v člověku bere a proč. Rozpadl jsem si to na zasněnost a stesk po něčem, co bylo a není.

Možná čekáš, že se mi stýskalo po tehdejší době. Nie. Nechtěl bych se vrátit do devatenácti. Rozhodně ne s tehdejší hlavou.

Tak proč stesk?

Závoj

Za dalších osmnáct let (dobře, pravděpodobně dřív) budu možná nostalgicky vzpomínat i na tenhle výlet. Na Loděnici, skálu, horko (a chlad tady u skály), cestu do Svatého Jana. Ale jestli se to stane, čas z té vzpomínky nejspíš odfouká to, co mi dnes (taky) běží hlavou.

Klientské projekty. Propagace knížky. Nápady kolem nového románu Calima, co udělat na svém webu…

Možná to samé udělal čas s devatenáctiletým já. Nechal mi výlety, místa, světlo, Vero, rodiče. Ale schoval tehdejší trable.

Červenec. Všechny odsunuté/nedané zkoušky ze zimního a letního semestru. V září čtvrtý pokus - děkanský termín - z matematiky. Předmětu, kterému jsem se měl podle učitelky ze základky vyhnout. Nejlépe tak, že půjdu na učňák a o střední se nebudu vůbec pokoušet.

Starost, jestli mě vezmou na brigádu, abych mohl našim vrátit peníze za šestnáctiletý auto, se kterým jsem hned objížděl fesťáky.

Neměl bych cítit vděčnost? Za všechno, co se mezitím stalo? Asi jo. Jenže vděčnost se nedá zapnout jako na mobilu oblíbenou písničku.

Nostalgie se míchala s tím, že jsem byl zase sám, s hromadou nejistoty před sebou. Na koloběžce je to tak pořád. Vítání a loučení. Přijíždění a odjíždění. Jen v životě jsou mezi tím delší úseky, takže se to hůř poznává.

A pak je tu ještě jedna věc, která prohlubuje nostalgii: změny.

Změny

Svatý Jan pod Skalou. Místo, které mělo ducha. Aspoň tak jsem si ho uložil.

Mělo.

Buď vyčpělo, nebo mi ho sebralo očekávání.

Před osmnácti lety jsme měli kapli s pramenem pro sebe. Teď tu byly zástupy (pátek ráno, první půlka června). Údajně léčivá voda, na kterou jsem se v horku těšil, obsahovala bakterii coli (to hlásal nápis).

Možná, že změny míst neseme nelibě, protože neodpovídají uloženým vzpomínkám. Jdou proti nim. A proto nám to vadí.

Závěrem

A tak jsem byl zase chvíli za exota. Za týpka na koloběžce, co spí venku a dobrovolně si komplikuje život. Byla to moje nejkratší koloběžková cesta (dřívější 2 týdenní cesta, kdy jsem se snažil vykreslit v mapě Srdce a třítýdenní z Aše na Kremenec) a přesto v ní bylo všechno: žízeň, hlad, bolest, radost, klid, nejistota, pokora a trochu pošimrané ego.

Možná proto se na tyhle cesty vracím. Nacházím odpovědi. A nové otázky. Těch asi víc.