Začátky psaní: Pod Beladorovým dohledem

Začátky psaní. Už je to pár let, co jsme se s Beladorem potkali. Abych byl přesný, on mne potkal již několikrát v minulosti, ale já mu nikdy nevěnoval moc pozornosti, pokud vůbec nějakou. Nestaral jsem se o něj a on se nevnucoval. Věděl, že jeho chvíle jednou přijde. Sledoval mne celou tu dobu. Zpětným pohledem vidím, kdy mne oťukával poprvé.

Jako dítě jsem četl. Hodně. Během léta jsem se ráno budil s prvními ranními paprsky kolem páté a četl si až do sedmi, kdy mi zvonil budík. Po škole jsem opět po splnění domácích povinností zalézal ke knížkám. Pamatuji si, jak mě rodiče kolikrát přemlouvali, abych se s nimi šel dívat večer na televizi, ale to já ne. Měl jsem přece rozečtenou knížku! Navíc hodnotný program pro tehdejšího Tomíka se vysílal v sobotu ráno...

Tento příspěvek si můžeš i poslechnout přímo z přehrávače vedle, nebo na Spotify, Apple Podcasts, Deezer, Podchaser, či Google Podcasts.

[spreaker type=player resource="episode_id=46670889" width="100%" height="200px" theme="light" playlist="false" playlist-continuous="false" autoplay="false" live-autoplay="false" chapters-image="true" episode-image-position="right" hide-logo="false" hide-likes="false" hide-comments="false" hide-sharing="false" hide-download="true"]

Potlačení zájmu o knihy

Zájem o knihy se potlačil ve chvíli, kdy jsme dostali s bráchou počítač. Stařičkou třiosmšestku (pro mladší: Intel procesor o taktu nižších desítek MHz, 80 MB pevný disk, 4 MB RAM a operační systém MS DOS - to jest základní charakteristika). Jelikož jsem projevoval zvídavost nad hardwarem i softwarem (a žádný dospělý mi nedokázal odpovědět proč se nemají mazat nebo měnit soubory v kořenovém adresáři - třeba takový autoexec.bat), často jsem musel vozit počítač na káře do vedlejší vesnice (byl fáákt těžký). Tam bydlel o pár let starší klučina, který mně ho pak pomáhal dávat dohromady. Býval jsem u něj často.

Objev textového editoru

Tenkrát jsem se poprvé dostal k programu T602 - z dnešní doby šílenost, tenkrát jsem si ho zamiloval. Začátky psaní byly tedy v něm. Samozřejmě jsem hrál hry, ale zvídavost mě táhla i k dalším programům, které jsem nějak dokázal sehnat (většinou přes známé, přístup k internetu byl pro mne v té době omezený) a využívat tak počítač i jiným způsobem. Psal jsem a editoval všechno možné. Práce s textem mě bavila. Jenže pak jsem vinou své zvídavosti v adresáři Dos nalezl soubor format.exe a nejen že jsem musel znova do vedlejší vesnice, ale přišel jsem tak i o veškerá data. Základní pravidlo informatiky: Ukládat, ukládat, ukládat, zálohovat, zálohovat, zálohovat, jsem tak pochopil velmi rychle. V době tří a půl palcových disket jsem také velmi rychle přišel na to, že záloha na jedné disketě není záloha 🙂

První začátky psaní a snadné odrazení

O letních prázdninách jsem u babičky na chatě dostal nápad: začnu psát vlastní příběhy. A hned jsem je v hlavě začal rozvíjet. Škoda, že jsem si je u babičky také nezachytil na papír. Možná byly skvělé, ale když jsem usedl pln nadšení k T602, po první větě jsem zaraženě zůstat zírat na blikající kurzor, on na mě, jak kdyby se výsměšně ptal: "To je jako všechno? Víc toho nemáš?" "Ale mám," odpovídal jsem ukřivděně a zoufale pátral v hlavě po těch skvělých příbězích. Když jsem se o svém snu napsat román zmínil rodičům, srazili mě z obláčku: "Tome, napsat knihu, to není pr*el!" A mně nezbylo, než se s tím smířit. T602 jsem zavřel a jestli jsem se k němu někdy vrátil, to si už nepamatuji.
Neberte, prosím, zmínku o rodičích jako stížnost. Není to tak. Je to část příběhu. Samozřejmě, že v té době jsem byl zklamaný. Jako dítě jsem byl závislý na tom, co si sám o sobě myslím, na ostatních. Všechny děti jsou na tom závislé. Hned první zeď v cestě k tvořivosti jsem nepřekonal. Můžu se pouze domnívat, co by se stalo, kdybych byl v překonání zdi podpořen. Třeba bych skončil hned u druhé, třeba bych psal do školního časopisu a tím skončil, třeba by se mi někdo vysmál a já skončil úplně stejně. A nebo ne. Domnívání je k ničemu.

Nejnavštěvovanější

Návrat ke psaní

Uběhlo pár let, Belador mne po očku sledoval a občas vykřesal jiskřičku: tu uznání od učitele češtiny nad nadprůměrnou slohovou prací, později snadné a lehké tvoření závěrů laborek, zpráv, seminářů...všude tam, kde mívali spolužáci problém vypotit dva odstavce, já popsal snadno a lehce A4. Sváděl jsem to na studované technické zaměření, kde každý nemusí přece mít buňky na psaní. Tím jsem současně ale říkal: "Ty máš buňky na psaní." Takhle jsem nad tím ale tenkrát nepřemýšlel.
Sem tam jsem měl nějaký impulz k popuštění uzdy tvořivosti: jedna povídka, nějaké básničky po nešťastných vztazích se ženami. Papír s tužkou pak působily jako terapie. Následoval pokus o napsání novely. Tentokrát jsem toho napsal dost, jen pak přišla vysoká a na psaní najednou nebyl čas. Novela tak zůstala nedokončená, s tím, že ji, až bude čas, dopíšu.

Dostudoval jsem, přestěhoval se. Ačkoliv jsem měl najednou čas, na psaní jsem si ani nevzpomněl. A pak jsem se potkal s Beladorem. Ale o tom až příště.