Tělo to ví dřív než rozum
Ráno mě budí myší škrabkání ve zdi v našem pronajatém pokoji v Las Palmas. Doteď tu žádná neškrábala.
To je jasný znamení!
Jaký zas znamený, ty wle?
Počkej, ještě kluky z Havl Brodu nevolej (prej je tam blázinec s železným režimem).
Datum poslední změny: 15. 5. 2026
To je jasný znamení
Dívám se a cítím. Svět kolem je plný symbolů.
Jen není snadný rozlišit, které jsou pro mě a které pro tebe. Co je pro tebe rachot, je pro mě hudba. A obráceně.
Znamení, cítíš. Vyvolá pocit. Znepokojení je taky pocit.
„Věděl jsem, že se uvidíme.“
Samotáři
„Jak jsi to mohl vědět?“
„To s tím chlapem, jak byl takovej zaháknutej, to bylo znamení.“
„Jo znamení.“
„Vidíme se poprvé v životě a hned narazíme na chlapa, co je takhle zaháknutej. Zaháknutej v autě, v autě na střeše. Tobě to nepřišlo jako znamení?“
„To je jasný znamení, že mezi náma něco je. Chápeš!“
Rostliny pod nohama
Baví mě se na svět dívat jako na shluk buněk, na atomární úrovni shluk elektronů a ještě níž na chuchvalce energie.
Robin Wall Kimmerer, vědkyně, profesorka a oficiální příslušnice státem uznávaného indiánského kmene Citizen Potawatomi Nation, v knize Nalouchání mechu píše:
Podle indiánské moudrosti se o konkrétním daru rostliny můžeme dozvědět mimo jiné tím, že budeme vnímaví k tomu, kde se vyskytuje. V souladu s tradičním pojetím světa, kdy každá rostlina představuje bytost s vlastní vůlí, panuje přesvědčení, že rostliny se objevují tam, kde je jich zrovna potřeba. Nacházejí si cesty na místa, kde mohou naplnit svou jedinečnou úlohu.
Zvířata, která se ti mihnou přes cestu
Hazaro v povídce Za hranou ticha (kniha Za hranou ticha a vedlejší postava románu Trivandrum) pozoruje dění v pralese a rozjímá nad tím, co mu zvířata chtějí říct. Nebere jako náhodu, že se s nimi potkává v čase a místě:
Dvakrát za sebou se ozvalo krátké zacvrlikání a před očima se mu objevil kolibřík. Slunce se na jeho jemném peří zalesklo v mnoha odstínech zelené. Přeletěl o kousek blíž, uletěl a už zase třepotal křidélky Hazarovi těsně před obličejem. Jako by se bál spočinout na jednom místě. Hazaro ho zaujatě pozoroval. Když se na něj vynadíval, frnknul kolibřík do lesa.
„Cos mi chtěl říct?“ pronesl Hazaro do ticha. Zavřel oči. Za víčky pozoroval zbytky světla, netrvalo dlouho, než zbyla jen temnota a červánky, jak se tenká kůže stala plátnem a sluneční paprsky stovkou štětců. Les mu připadal hlasitější. Stejně tak vnímal Hazaro silněji vůně. Naslouchal zvukům, ale nepřikládal jim žádný význam. Soustředil se jen na dech a tmu. Stačilo pár minut na to, aby jím prostoupil klid. Jeho večerní obavy o lov jaguára změnily skupenství: ze svíravého mrazivého ledu se stala pára, kterou vyfukoval nosem a nechával ji jít.
„Možná tos mi přiletěl vzkázat? Že skáču myšlenkami od jednoho ke druhému a nijak mi to neslouží? Nebo že se snažím vyrvat ostrovu šelmu jako mýval, který hnízdo vlhovců vyčenichal jen díky jejich slabosti pro lesklé lastury? Stejně jako mě na ostrov přilákala touha složit zkoušku a vydobýt si úctu kmene? Dost! Poručil si. Takhle jaguára neulovím,“ ukončil rozjímání.
Útržky hovoru
Podobné je to s útržky hovoru. Nad něčím přemýšlíš a najednou uslyšíš větu, která není určena tobě a přesto je. Tělo zabrní. Proč? Co je v tom pro tebe?
Psychosomatika jako řeč těla
Nemám problémy s koleny. Během druhého dne náročného treku po zklesání tisíce výškových metrů mě ale začalo bolet koleno. To máš namožený, řekl by čistokrevný hmoťák. Jako jasně. Ale proč zrovna koleno? Proč ne lýtko, ploska nohy, kyčel, whatever? A proč levé? Proč ne pravé?
Kolena jsou spojená s ohýbáním. Hm, nic necítím. Tak nějaké přijetí? Safra, brnění. Levá je spojena s ženami. Týká se tom žen obecně nebo jedné? Nic. Hmm. Jsem v Las Palmas, proč by se teď ozývala jakákoliv žena z Čech. Spolubydlící se odstěhovala. Zbývá Vero. Že by? Ale co? A pak to přijde. Směr je nečekaný. V jedné oblasti mám problém sdílet a přijímat pomoc (jaj a je to tady, víc sdílet nebudu. :D).
Obláčky výmyslů…
Ve všech setkáních je stejný společný jmenovatel: tělo. Ne rozum. Rozum zpětně pojmenuje pocity, ale signál přijde dřív - jako brnění, neklid, úleva, chuť se hýbat.
Jasně, můžeš říct: náhoda. Myš, starý barák. Sestup, námaha, koleno. Zvíře přes cestu, přecitlivělost. Víc se nezajímám. Tyhle „náhody“ pro mě fungují jako šťouchnutí. Svět je rázem hravější. Vstávej, dívej se, zapisuj.
Ráno mě vzbudí myš. Je před budíkem, spát se mi nechce, táhne mě to ven. Ještě je tma. Jdu běhat. Svítá, pozoruju moře a mám spoustu nápadů k románu Calima (dříve měl jméno Za listy palem - viz článek Literární rezidence po tvém & tvořivý proud), až je to otravný. Každých pár kroků stavím a zaznamenávám je. Později kolem nich rozvíjím příběh.
Myško, díky za probuzení i za tenhle text. Až zase budeš něco mít, určo přijď!