Proč redukuju odpad, i když vím, že jsem jen zrnko v hromadě

I po deseti letech, co jdu cestou minimalizování odpadu, mě čas od času přepadá otázka: Má to smysl? Vždyť jsem jen sčítaneček v obřím součtu.

Připomínám si paradox hromady. Říká: Kolik zrnek písku tvoří hromadu? Odeber jedno, pořád je to hromada. Odeber další – hromada. Kdy přestane být hromada hromadou?

Publikováno: 28. 8. 2026

Každý rok žiju přes půl roku v zahraničí. Nejvíc tam, ze začátku, v cizím prostředí, se cítím jako to nejmenší zrnko ze všech. Tíseň a mozková mlha si mě podávají. Než se zorientuju, než najdu "ty svoje" obchůdky.

Jde o tebe a tvý pocity

Mám svý pocity (jaký to objev, Tome) a ty nelibý narůstají s množstvím produkovanýho odpadu. Někdy předstírám, že je mi to šumák. Jenže šumák jsem v tu chvíli akorát já, sám sebe obelhávám, pocitům neuteču. Hromadí se v těle jak ta zrnka.

Až je potřeba vzít smeták a vymést kouty. Stačí uvědomění, že je třeba přejíst do akce.

Hledat, nacházet. Krůček za krůčkem, obchod za obchodem, zase jako někdy v pravěku doma. Časem přichází síť lidí, se kterými je jednoduchý prohodit pár vět, nechat si doporučit další podobná místa…

Výsledkem je, že se navazují povrchní vztahy, které přesto těší, dávají pocit známosti, domova, smečky. A taky chodím méně s neprůhlednými sáčky s odpadem k popelnicím. Přemýšlel/a jsi někdy nad tím, proč jsou neprůhledný?

Co by se změnilo, kdyby sáčky na odpad byly průhledný?

Když se tak ptám, tak je jasný, že jsem nad tím přemýšlel, co? Jasně že jo, před třema rokama jsem na téma sepsal i mini příběh (Anonymní odpad. Jen ten koš cestou nerozsypat - i v audio).

On o tobě tvůj odpad leccos vypoví:

• Jestli pečuješ o své tělo dobrým a výživným jídlem.
• Jak moc piješ.
• Jak moc mlsáš.
• Jestli jsi zdravý/á (podle platíček léků).

No určitě bych toho vymyslel víc, ale chápem se, ne? Z obsahu koše se dají odvodit závěry, až by ses divil/a (a Silva z odkazovaného příběhu se nestíhala divit – odhalila tak partnerskou krizi).

Co by se změnilo, kdybys chodila/a k popelnici s průhlednýma sáčkama? Jestli přišlo něco jako stud, proč? Odkud pramení? Co se s tím dá dělat?

Nečekejme na mesiáše – vždycky to vzniká odspoda

Tlak na politickou "reprezentaci" vzniká odspoda. Proto má každá diktatura ministerstvo propagandy. Dav je třeba masírovat, dav je rozběsněná bestie, kde jeden drží v šachu druhého.

Funguje to i obráceně – skupiny lidí můžou časem narůst tak, že se vládychtivému politikovi hodí přihodit do programu jejich témata. Časem je buď prosadí, nebo ne. To už je jiná.

Kolik pytlů směs(š)nýho dělá hromadu?

Z pohledu jednotlivce je to jeden ušetřený pytel mezi miliony. Ale zoom out: každý pytel má za sebou člověka. Příběh, proč se ráno rozhodl "vzít si plátěnou tašku" nebo ne. Skládka není nic jinýho než tenhle moment, znásobená desetimilionkrát, ve stejnou chvíli, po celé zemi a nakonec i planetě.

V mém románu Trivandrum prožívá něco podobného Petr, který se rozhodl strom po stromu sázet aleje a remízky. Aniž by řešil, kolik stromů tvoří les. Vzdor posměchu:

Lidé si jeho počínání postupně začali všímat. Zpočátku mu vůbec nerozuměli. „Proč to děláš? Víc než ty za rok stromů vysázíš, královi dřevorubci skácí za jediný den!" smáli se, a někteří ho dokonce označovali za hlupáka, občas i za blázna. Petr se na ně vždy usmál a trpělivě jim zas a znovu vysvětloval, že když se člověku něco nelíbí, je potřeba s tím něco dělat.
„Nebylo by lepší, kdybys bránil dřevorubcům v kácení stromů?" namítali.
„Já raději volím cestu nenásilí. To ale neznamená, že musím mlčky přijímat, co se děje. Tohle je moje řešení. Nemusím křičet, vymýšlet velké činy. Dělám jen to, co mi přijde správné. Přijďte za rok a uvidíte, že moje snaha má smysl."

Z románu Trivandrum.

Nejsem hromada. Jsem jedno zrnko. Oživlé zrnko, který si volí "svou" hromadu. Stojí za to si to připomínat. 🙏